Má přítelkyně pracuje jako prodavačka v pěkném antikvariátu. Nedávno k ní do obchodu přišla starší paní. Postupně ji třikrát poslala do nejvyšších polic vyhledat jakési knihy a poté si nechala ještě ukázat další, z polic z kterých si mohla pohodlně knihy vytáhnout sama. Dobře, potud snad v rámci péče o zákazníka vše v pořádku. Nakonec si ale paní vybrala asi 6 knížek z police určené k výprodeji, kus po pěti korunách a začala sáhodlouze řešit, zda se jí vyplatí těch 30 kč dát. To už trochu přitažené za vlasy je. Jestli nemám 30 kč na 6 knížek, proč bych proboha měl prohánět prodavačku se štaflemi po krámu, aby mi ukázala knihy mnohem dražší, když si je stejně nemohu koupit ?! Což mě přivádí k následující myšlence...
Jedna z nejrozšířenějších definicí dospělosti je ta, že dospělým se člověk stává ,je-li schopen dívat se na sebe očima jiných lidí. Tahle definice není dokonalá ale lze s ní obecně souhlasit.
Připustíme-li pravdivost této premisy, vzhledem k popsané události se nemohu ubránit pocitu, že staří lidé onu schopnost (potažmo dospělost) věkem zase ztrácí...
Nebo je to tak, že se jen stávají arogantními s ohledem (výmluvou) na své stáří? Prokažte mi úctu,poslužte mi, neboť jsem starý/stará a je jedno jakkoli je tato služba nesmyslná?
Jistě nelze nějak příliš generalizovat. Jistě existuje spousta seniorů, kteří stále dokáží dívat se na sebe očima druhých.
U těch ostatních mě ovšem obě z předeslaných příčin jejich chování přinejmenším štvou a nemohu se ubránit vnitřnímu vzteku, zvláště když často z úst seniorů slyším okřídlené věty o dnešní mládeži, jak za časů kdy oni byli mladí, byli daleko slušnější atd. atd....
Stáří si podle mne zaslouží úctu a pomoc ale nelze ji projevovat zcela slepě! Jsou totiž i tací, kteří si o neuctivé chování vlastně říkají...

