Ráno časně vstal, oblékl se, nasnídal a tak jako už mnohokrát vyšel směrem k Hyde Parku, přednášet. Starý, vrásčitý a nemocný stařec. Bylo to to jediné, co mu v životě dávalo ještě smysl. Rodinu ani příbuzné, se kterými by se chtěl vidět neměl, žil sám, skrovně. Sám se svými nemocemi v bytě páchnoucím starobou a močí.
Bůh není! Nemůže být! Chodíval každé ráno řečnit do Hyde Parku, mluvíval k lidem a říkal jim o tom že kdyby bůh byl, nemohlo by být tolik utrpení na světě a všichni by byli šťastní. Mluvíval často až do pozdního odpoledne. Stařec, svraštělý, s hůlkou a zklamaný lidmi i životem.
Toho dne však skončil nezvykle brzy. Slunce, které pražilo na město jakoby se snažilo vysát z lidí i tu poslední kapičku vody, doprava kolabovala, lidé byli jakoby ospalí, unavení z příšerného horka. Jemu byla naopak zima. V celém těle cítil nezvyklou tupou bolest, špatně se mu dýchalo a každou chvíli pocítil sžírající bodnutí u srdce,jakoby mu někdo zabodával co chvíli do srdce a do plic ostrý nůž. Bůh není!
Kolem páté hodiny už věděl,že jestli se nedostane co nejdříve domů,nemusel by tam také dojít nikdy. S vypětím všech sil se dopotácel do bytu. Bolest byla nesnesitelná a všechno kolem sebe vnímal rozmazaně a jen napůl, z toho, jak už téměř vůbec nemohl dýchat.
Poslední co udělal než si vlezl do postele bylo, že poklekl a se sepjatýma rukama se modlil k bohu, aby ho té strašné bolesti zbavil.
Za týden, když se nesnesitelný masládlý zápach z bytu začínal šířit po domě, vyrazil domovník se sousedy dveře a našel starce v posteli mrtvého. "Asi infarkt, " podotkl a s pokrčením ramen vytočil číslo záchrané služby....


Smutné...